Cukrařina ke mně nepřišla jako hotové řemeslo. Přišla jako zvědavost. Jako tiché "co kdyby".
Pamatuji si ten moment, kdy mě poprvé okouzlily barevné moderní dezerty – mousse se zrcadlovou polevou, lesklé, dokonalé, skoro až nedotknutelné. A já si řekla: zkusím to.

Bylo to zhruba před čtyřmi lety. Pekla jsem doma,  zkoušela, chybovala. Moji přátelé se stali ochutnávači, někdy i svědky nepovedených pokusů. Jenže pokaždé,
když zaznělo "tohle je skvělé", měla jsem chuť jít dál. Hlouběji. Poctivěji.

Nikdy jsem nebyla na cukrářském kurzu, a tak jsem neměla zkratky. Všechno jsem si musela odžít –
od prvního sraženého krému až po moment, kdy si recept konečně sedl. Hodiny a hodiny u trouby, vážení
na gramy, sledování teploty, čekání. V cukrařině totiž nic nejde uspěchat. Všechno má svůj čas. A ten jsem se naučila respektovat.

Makronky byly moje velká zkouška trpělivosti. Pekla jsem je snad tisíckrát. Zvenku krásné už dávno – ale já chtěla víc. Chtěla jsem je dokonalé i uvnitř. Plné, vláčné, takové, které se nerozpadnou po prvním kousnutí. Nechtěla jsem kompromisy. A právě tahle neochota "nechat to být" mě formovala nejvíc.

Jak jsem se cukrařině věnovala čím dál víc, začali mi lidé kolem říkat, že bych to měla ukázat i ostatním. Přihlásila jsem se do televizní pekařské soutěže – a najednou jsem stála mezi dvanácti nejlepšími amatérskými cukráři 
v České republice. Pod tlakem času, v cizí kuchyni, před kamerami. Ale pořád stejná já. Se stejným přístupem: poctivě, naplno, srdcem.

Když se začaly hromadit objednávky a lidé se vraceli, došlo mi, že cukrařina už není jen koníček. Byla to cesta.
A já se rozhodla po ní jít. Dala jsem výpověď v práci
a vsadila všechno na jednu kartu. Vybudovala jsem si vlastní cukrářskou výrobu a začala tvořit dezerty přesně podle přání svých zákazníků.

Dnes ale vím, že mě nenaplňuje jen péct. Stejně silná je
i potřeba předávat zkušenosti dál. Učit lidi, kteří cukrařinu milují, aby nemuseli projít stejnými slepými uličkami jako já. Na mých kurzech sdílím nejen recepty, ale i to, co se do kuchařek nepíše – souvislosti, chyby, detaily, které rozhodují o výsledku.

Cukrařina pro mě není o dokonalosti na první pokus.
Je o trpělivosti, respektu k surovinám a radosti ve chvíli, kdy se někdo usměje po prvním soustu. A přesně takové dezerty tvořím.